Rozhovor s Richardem Tesařem: Videohry, střet světů a vikejře

První část rozhovoru si můžete přečíst v samostatném článku.

Ke komentování ses dostal přes videohry, hraješ ještě někdy?

Vlastně vůbec nehraju. Poslední záchvěv jsem měl na vysoké škole, kde jsme se spolubydlícím Honzou měli neuvěřitelně fajn období. Potkali jsme se na architektuře a bydleli jsme na Strahově. Nějak jsme o sobě věděli a domluvili se na společném bydlení – já měl totiž předtím příšerné zkušenosti. Nejenomže jsem se musel přestěhovat z Hradce do Prahy, ale všichni moji spolubydlící na kolejích byli o pět let starší. Ten můj byl punkáč, co chodil v gumákách a na pokoji choval tarantuli. Celé dny byl pryč a vracel se vždycky po půlnoci, zatímco já byl zvyklý chodit spát třeba v deset hodin. Což se nemusí zdát jako překážka, jenže já měl problém usnout, než se vrátil – možná to tak taky někdo má. Člověk má v hlavě, že přijde, třeba někoho přivede… Takže jsem vždycky musel čekat, nevyspal jsem se, navíc byl i dost rázný. Jednou mi vynadal, že jsem mu schoval houby, co byl sbírat na Strahově – strašně smrděly, tak jsem mu je různě schovával, stejně jako další smradlavé věci. (smích)

Přechod ke spolubydlícímu, který byl stejně starý jako já a rozuměl si se mnou, jsem si proto prožíval jako pohádku. A právě s ním jsme hráli NHL 2009, což byl poslední ročník na počítači, nikdy jsem totiž neměl Xbox, PlayStation jsem měl akorát jedničku, protože jsem ho vyhrál za nakreslení obrázku se zimním mužem pro Algidu. (smích) Ale tam jsme hráli jen nějaká dema z časopisů. Každopádně NHL 09 jsme hráli opravdu poctivě – v tom jsme se naučili všechny kličky, naznačované střely… dostali jsme se tak daleko, že jsme si museli některé techniky zakázat, protože jsme to brali jako cheatování. Byli jsme nakonec tak dobří, že jsme se chtěli přihlásit do tehdejší Strahovské ligy. Protože žádná tak kvalitní akce jako EHL nebyla a spíš existovaly drobné komunity. Takže jsem byl svým způsobem i u začátku tohohle, i když jsme se teda nikdy nepřihlásili. (smích)

Nejenže jsi byl streamerem dřív, než to bylo velké, ale mohl jsi být i gamerem?

Tam se vůbec nedá mluvit o nějaké promarněné šanci, jak u gamingu, tak u streamování. Mě to tenkrát nenapadlo, ani bych se k tomu nedostal. Nešlo to prostě ze mě, styděl jsem se. To, že občas vydám nějaké instastoríčko, tak do toho jsem musel dozrát. Nikdy jsem nebyl moc vtipnej, spíš jsem byl trapnej. (smích) Když teď vracím k něčemu, co mi přišlo vtipné před deseti lety, tak se jenom chytám za hlavu.

A teď už se tedy nestydíš? Nemyslím to tak, že bys měl, ale pro spoustu lidí to může být překážka dělat něco, co by opravdu chtěli. Jak ses s tím vypořádal?

Přestal jsem nad tím přemýšlet. Ne, že bych se nestyděl, ale ta profese je něco jiného. Několikrát jsem měl hosta, který byl překvapený, jak se člověk do vysílaní změní. Třeba host ve WRC studiu, kde jsme si před vysíláním nastínili, jak bude přenos probíhat a podobně. Když pak vysílání odstartovalo, já začal tou svou dikcí komentátora a lidi kolem jen koukali: „Ty jo, takovej zakřiknutej kluk, ale jakmile začne přenos, tak jede takový bomby!“ Jenže svět přenosů a vystupování na kameru je úplně jiný, než jak člověk vystupuje normálně. Aktuální trend je navíc snaha odtrhnout se od strojenosti, to mi lidi taky občas řeknou: „Mluvíš dost roboticky.“ Člověk pochopitelně dává pozor na to, co a jak říká, a když to pak děláš dlouho, snažíš se naopak tu strojenost odbourat. Díky tomu je pořád kam se posouvat. Televizní prostředí mě každopádně vycvičilo nepřemýšlet nad tím, časem si zvykneš si na kameru, rozhovory, na všechno.

Jaké vlastně byly začátky třeba na O2 u hokejového reportování? I přes tehdejší zkušenost to musel být úplně nový svět.

Začátky byly fakt obtížný, a nejen z pozice samotného reportování. Člověk se musel naučit prakticky všechno – jak to bude vypadat, kde můžeš mezí střídačkami stát, jak si pozvat hráče na rozhovor, neznal jsem lidi klubu. Když ti teda někdo řekne, ať se domluvíš s kustodem, tak ty ani nevíš, kdo to je. A jakmile všechno tohle překonáš, tak samotný rozhovor je taky síla. Máš sluchátko v uchu, posloucháš režiséra, koukáš do kamery, nesmíš se přeřeknout, v hlavě držíš otázku, snažíš se poslouchat, co ti hráč odpovídá… Milion věcí, ze kterých jsi vystresovaný. Jdeš do neznáma a hrozně pomůže, jak se člověk zorientuje v těch základních věcech. Třeba to, že když na nějaký stadion jedeš podruhé, tak už víš všechno a chybí ti jen detaily. A jakmile jedeš třeba popáté, tak tohle neřešíš vůbec a o to víc jsou pak ty rozhovory uvolněné. 

Díky tomu, kde všude se pohybuješ, se nacházíš mezi dvěma světy – mezi virtuálním a reálným hokejem. Musíš často obhajovat gamery a esport?

Nijak nevnímám, že bych byl v pozici obhájce. Kdybych totiž sám nevěřil, že je ten projekt dobrý, tak bych do toho nešel. Myslím, že tu velký svár mezi oběma světy není. Gameři kolem sebe mají totiž skvělou komunitu, která může být klidně i větší než ta u skutečného hokeje. Navíc jsou to opravdoví fanoušci – když Ondra (Lelek, pozn. red.) zapne stream, tak mu lidi nevyčtou, že něco nějak dělá nebo nedělá. Oni na něj koukají, protože je, jaký je, a to je super. Stejně to cítím, když s Kubou Koreisem děláme hokejový podcast Bomby k tyči, tak to lidi prostě mají rádi. A je jedno, jestli to udělám tak nebo tak, nevyčítají ti věci jako náhodný posluchač. Naopak, často chválí, že sis vybral dobrého hráče na rozhovor, žes použil nějakou klasickou hlášku. S tou fanouškovskou základnou je to jednodušší a člověku to hrozně pomůže, protože ví, že za tebou stojí. A to je to nejdůležitější, co naopak u skutečného hokeje chybí. Tam lidi nejsou fanoušci extraligy nebo nás komentátorů, ale nějakého týmu a dívají se na vše jen ze svého úhlu.

Už jsme se bavili o tom, jak ses ke komentování dostal, ale neřekli jsme si, co tě vlastně přilákalo ke komentování konkrétně EHL. Proč ses vrhl do virtuálního hokeje?

Mně se hrozně líbila myšlenka virtuální soutěže přímo pod hlavičkou Extraligy. Já v tom s radostí nacházím, že se to dá dělat a dělá jako reálný hokej. O to víc mě baví z toho dělat co nejreálnější přenos, což jde s Ondrou skvěle. Já jsem komentátor reálného hokeje, který se dostává k tomu virtuálnímu, a Ondra je komentátor esportu, který má hodně blízko k tomu, aby komentoval reálný hokej.

Celý rozhovor tu rozebíráme virtuální a skutečný hokej. O tom, že máš s NHL zkušenosti, ses nám už pochlubil, ale co reálný hokej? Dokázal by ses postavit na brusle a sázet vikejře jako kráva?

Já se to snažím naučit až teď zpětně, na rozdíl třeba od motorismu. U motorsportu jsem hodně jezdil virtuálně, hromadu času strávil na motokárách, dokonce jsem se projel ve Formuli Renault 2.0, která dá na rovince nějakých 260 km/h. Jel jsem na Masarykově okruhu v Brně, sešlápl jsem pedál jako magor, a protože jsem měl studené pneumatiky, roztočil jsem se a skončil v kačírku. (smích) Každopádně jsem měl před komentováním zkušenosti, ostatně na motokárách jsem mezi amatéry jezdil dost slušně. Ale u hokeje je to naopak – párkrát jsem byl na veřejném bruslení, hokejku jsem ani pořádně nedržel v ruce. Takže se to snažím dohánět.

Své úžasné a chápající manželce říkám, že až mě jednou začne dohánět krize středního věku, tak nebudu mít milenky a auta, ale budu chodit hrát hokej. Můj sen je, že si na zahradu koupím takovou tu umělou plochu a bránu, abych si mohl střílet. Hokejku a puk mám, takže se těším. Hrozně mě mrzí, že v posledních letech prakticky přestaly zamrzat rybníky a o tuhle tradici jsme přišli. Zrovna, když se do toho chci opřít, se člověk dokáže dostat na přírodní led jednou za pár let. Každopádně zatím moc dobře bruslit neumím, ale zapracuji na tom, abych se někdy mohl zúčastnit třeba zápasu s fanoušky našeho podcastu nebo EHL.

Jako komentátora můžete Richarda Tesaře vidět během celého finálového dne EHL, kde se o titul šampiona utkají gameři Litvínova a Pardubic, více informací naleznete v samostatném článku.