Rozhovor s Richardem Tesařem: Od her ke komentování a zpátky

V komentování jsi udělal takový velký kruh – tvůj hlas zněl nejdříve u virtuálních závodů, pak u reálných, následně u skutečného hokeje, a nakonec komentuješ ENYAQ Hokejovou ligu. Jak se tenhle příběh odehrál?

Když jsem začínal hrát na počítači, nikdy jsem nepředpokládal, že by mě to mohlo dovést do této branže a že bych to mohl dělat profesně. Kdysi jsem se náhodou dostal k nějaké neoficiální hře s formulemi. Nebyli tam licencovaní závodníci, názvy týmů… Jak jsem ji hrál, uvědomil jsem si, že bych mohl sledovat tu skutečnou Formuli 1. Takže až na základě hry, kde jsem jezdil v červené formulce beze jména s jezdcem, který se jmenoval Schmidt, jsem se stal fanouškem Formule 1.

Jak jsem ji pak v TV sledoval, zjistil jsem, že existují i mnohem věrnější simulace. Následně jsem objevil online ligu, která tě nutí tomu věnovat hodně času, trénovat, znát každou trať do detailu, porovnávat se s ostatními… Ve všem je nejdůležitější konkurence. Až když jedeš úplně naplno, začneš vnímat něco podobného, co sportovec – stres, příprava na výkon, to všechno tam je.

Takže i z tebe byl vlastně takový gamer, jen jsi místo kluzišť proháněl okruhy.

Přesně. I když šlo jen o hru, každý večer jsem k tomu sedal, že chci zajet co nejlepší výsledek. Počítáš body do tabulky, rodiče na mě ani nesměli mluvit, což se občas dělo. Jednu dobu jsem dokonce jezdil závody a vedle mě naši koukali na televizi, takže podmínky byly občas poněkud ztížené.

Až následně jsem v sobě našel chtíč něco komentovat, který nevím, kde se ve mně vzal. Nikdy k nějakému zlomovému přerodu nedošlo – prostě se časem objevila chuť o tom mluvit a komentovat to. Každopádně hned od začátku mě bavilo si hrát se záběry ze závodů. Dával jsem si práci se střihem, jezdil s kamerami a opravdu si s tím vyhrál. Od začátku to tedy nebylo postavené jen na komentování, ale právě i na tvorbě těch videí. My pak dělali takový re-live, kdy jsem si připravil video a pak komentoval, jako by to bylo živě. A na základě toho vznikla chuť komentovat motorsport i reálně.

Jak ses nakonec k reálnému komentování dostal?

Přes Pavla Fabryho, kterého jsem pravidelně kontaktoval a snažil se s ním domluvit. Prostě jsem mu napsal a zkoušel to. On říkal, že je sice super, že to mám rád a baví mě to, ale člověk musí být opravdu připravený. Pokud totiž přijde šance, je nutné ji využít – a naštěstí příležitost po pár letech bombardování jeho e-mailu opravdu přišla. Byl jsem za ni neskutečně rád a začala tak moje kariéra komentátora. Nikdy by mě ale ani nenapadlo, že bych někdy komentoval třeba i Formuli 1. Tehdy jsem se zaměřoval na nižší formulové série.

Jenže shodou okolností, asi dva měsíce po mém nástupu, koupil Sport5 práva na Formuli 1. Prostě mi řekli, že ji budu dělat. Přišlo mi to hrozně rychlé a jednoduché, ale zpětně musím říct, že momentů, kdy jsem mohl skončit bylo hned několik. Sport5 totiž po nějaké době končil v Hradci a přesouval se do Prahy, kde vlastně poprvé vznikla stálá redakce. V tu chvíli jsem se o to musel poprat. Říct, že mám zájem, chci to dělat dál. A protože jsem v Praze už studoval, tak to nebyl problém. Jenže jsme si kývli, ale nic se nedělo. Musel jsem proto ozvat, oni mi řekli, že na mě zapomněli… Kdybych se neprobíjel, mohl jsem klidně v tuhle chvíli skončit.

Časem ses ale přesunul od motorsportu k hokeji, který je teď tvým hlavním sportem. Jak se to stalo?

Postupem času se naše stanice díky digitalizaci dostala ze soukromého do veřejného vysílání, kde se musela proměnit na všesportovou – pouze jako motorsportová by nemohla fungovat. Začali jsme tak dělat i jiné věci, ale následně motorsport ustoupil do pozadí a znovu jsem stál u rozhodnutí, zda jako motorista pokračovat dál. Nabídli mi, že mohu skončit, nebo začít dělat hokejové magazíny. Neváhal jsem. Podobný osud mě o nějakou dobu později čekal i na O2, kde jsem po několika telefonátech dostal od Marka Kindernaye šanci naskočit do tamějšího motorsportového vysílání. To také časem skončilo, ale založila se hokejová redakce, takže jsem si udělal stejné kolečko. Je prostě potřeba jít pořád dál, nezastavit se na místě – ostatně bez tohoto příběhu bych nebyl ani tady u ENYAQ Hokejové ligy.

Jaký je podle tebe hlavní rozdíl mezi komentováním reálného hokeje a virtuální ligy?

Když se člověk dostane do televize, musí si uvědomit, že nekope jen sám za sebe. V televizním prostředí je trochu jiná zodpovědnost, vše je takové serióznější. I když říká můj kolega Libor Basík, že se člověk musí komentováním bavit, aby se bavili i lidi, má to svoje mantinely. Ve chvíli, kdy se v televizi něco zkazí, odnesou to všichni. Komentuješ o reálných lidech, za kterými stojí obrovské peníze. Jakákoliv nepravda či nepřesnost může mít dalekosáhlé důsledky. Například se nám stala situace, kdy kolega po vyřazení Kladna z extraligy řekl: „Kladno padá na dno.“ A zatímco ve virtuální lize bychom to všichni brali jako nadsázku nebo vtípek, tady se zvedla vlna nevole ze strany fanoušků.

U každého přenosu v televizi za tebou stojí zástup lidí – režisér ti mluví do sluchátka, za kamerami jsou kameramani, zvuk spravuje tým, někdo všechno vysílá z vozu, další musí natahat kabely a nasadit porty… Když to zkazíš, zkazíš to všem.

U komentování esportu je naopak skvělé, že lidé počítají s tím, že to má být zábava. Člověk to vyloženě dělá pro ty fanoušky, kteří se na přenos dívají. Ale i tady se všechno mění a virtuální prostředí šlo hrozně nahoru, takže už to také není tak volné. Když jsem se dva roky dozadu potkal s Ondrou Kvardou, Lelkem, byl jsem opravdu překvapený. „Vždyť to zní jako komentování opravdového hokeje,“ říkal jsem si. Do té doby jsem si myslel, že se to bere mnohem volněji. U některých streamerů se objevují jazykové chyby, nedostatky v informacích… Ale Ondra je zrovna jeden z lidí, kteří mě motivují a posouvají dál.

Jediné, co je v tuto chvíli jinak, je ta lidštější forma komentování. Můžu si občas udělat srandu – s Ondrou jsme si neuvěřitelně sedli a vtípky tam padají samy. Někdy se to dostane i trochu dál, než by si člověk představil. Ale každý to zná – jakmile začneš, nejde přestat.

Jak to máš s přípravou na přenosy? Dá se tvůj proces nějak porovnat s přípravou na reálnou extraligu?

V tomto je to stejné, jak na skutečnou, tak virtuální ligu se člověk může připravit. Jedeme podle scénáře, postupy jsou podobné, vesměs je to stejné. Zpočátku jsem se navíc trochu hledal a dělal strašně moc přípravy, což bylo dlouhodobě neudržitelné. Vezmi si to – v prvním roce jsme měli dva týmy, čtyři gamery proti sobě. Já před zápasy každému volal a půl hodiny jsme se bavili, abych si udělal poznámky o něm a o jejich soupiskách. Následně jsme pak ještě rozebírali HUT soupisku každého z nich – já si je pak přepsal, ke každému hráči si napsal hodnocení, kde zrovna  v týmu hraje a pár zajímavostí. Příprava na gamera mě tak stála tři hodiny času, na každou sérii to bylo hodin dvanáct. Pak následovaly ještě výsledky gamerů a týmů, což bylo dalších několik hodin.

No a když jsem přišel na přenos, překvapila mě i samotná hra. Ve chvíli, kdy ji nehraješ, tě totiž dokážou rozhodit i maličkosti. Kde vidíš jméno hráče, kde najdeš statistiky… Mezi třetinami jen proletěly informace v menu, já jen koukal a Ondra vedle mě dokázal z fleku udělat kompletní rozbor. A já si jen říkal, jak to tam mohl vidět? Postupně se do toho ale jako komentátor dostaneš a už jsem se dostal do fáze, kde Ondra tou dobou byl. Teď už si komentování užívám bez většího stresu.

Ve druhé části rozhovoru se dozvíte, jestli Richard musí esport před kolegy bránit, jaké bylo vysílání EHL na O2, zda je ještě hráčem videoher a jestli by zvládl nasadit i skutečné brusle. 

Jako komentátora můžete Richarda Tesaře vidět během komentování semifinálového a finálového dne EHL. Více informací o rozpisu vyřazovacích bojů naleznete v samostatném článku.